Před pár lety jsem zjistil, že jsem nevědomě ztratil schopnost vydržet půl hodiny na jednom místě bez toho, abych si něco nevymyslel. Nešlo o úzkost nebo hyperaktivitu. Jednoduše mi chyběla možnost promluvit někomu do očí a říct: „Tady jsem. Tady je moje myšlenka.“ Vzpomínám na týden, kdy jsem seděl v kavárně s přátelkou, která se právě vrátila z režijního kurzu. Řekla mi: „Nechci být herečka. Chci jen zvládnout to, jak mluvit pod světly.“ Odpověděl jsem: „To bych chtěl i já.“ A pak jsme si dali pivo a začali si povídat o tom, jak by to vypadalo, kdybychom se před někým vystupovali s tím, co opravdu cítíme — bez scénáře, bez úprav.

Vstup do svého tajemství

Ve škole se učili číst, psát a počítat. Nikdo nenaučil ani jednoho dítěte, jak říct: „Jsem nervózní“ — a ještě méně jak říct to stejným hlasem, ale s jinou intonací a výrazem tváře. Vzduch mezi lidmi je plný tajemství: co si myslím? Co chci říct? Proč to nevyjadřuji? Na scénách se lidi naučili vyjádřit právě tyto nesrozumitelné části sebe sama.

web Vzakulisicz nemluví o herectví jako o umení pro národní divadla. Mluví o tom jako o způsobu existence — jako o systému pro rozpoznání vlastních emocí a jejich promítání do prostoru kolem sebe. Nejde o improvizaci na veřejnosti. Jde o trénink pro každodenní kontakt — od rozhovoru s manželkou po diskusi s nadřazeným.

Jak trénink na scénách pomáhá při pracovních konfliktech

Nevím kolikrát jsem viděl kolegy ve schůzích zapadnout do slovních hádek kvůli tomu, že nikdo nedokázal říct: „Mám pocit, že to chceš přehnout.“ Mnohem častěji bylo možné rozpoznat napätí uvnitř skupiny již ve chvíli, kdy jeden z účastníků začal mluvit rychleji nebo zaťal čelisti. A přesto nikdo nic neřekl.

Vzakulisicz nabídne cvičení pro pozornost k tónu hlasu, pozici těla a pauzám mezi slovy — všechno to bez hrané role. Naučil jsem se například rozeznat rozdíl mezi „Ano“ said with pride („ano“ s hrdostí) a „Ano“ said with exhaustion („ano“ unavené). Tyto drobnosti mají velkou sílu: umožňují lidem vnímání druhých bez vykládání.

Kultura mlčení má cenu

Česká společnost miluje tišinu jako znak slušnosti. Pokud nesmím být hrubý nebo neposlušný, tak radši mlčím celou hodinu místo abych řekl: „To mi nepřijde správné.“ To není politika komunikace — je to jejich odpor proti emocím.

V jednom z cvičení na webu Vzakulisicz museli účastníci stát naproti sobě a promluvit jedno slovo — např., “prosím” — pokaždé s jiným smyslem: prosba, podráždění, ironie. Pochopil jsem tehdy první pravidlo lidských interakcí: slova jsou druhé; prvním je intenzita.

Komunikace není šifra – je proces

Komunikace není umístění správných slov na správném místech ve správném okamžiku. Je to postupné rozpoznání svého vnímání prostoru kolem sebe — co si myslím? Jak mi to sedne? Co bych chtěl řícet dál?

Cvičení z Vzakulisicz neprobudila u mne touhu být hercem. Ale probudila mou schopnost slibovat si klidné “ne” bez obavy ze špatného dojmu. Uvedla mé pocity do souvislosti s mou fyzikální přítomností — nemusel být nahlas ani dramatičtích gest. Stačilo stát trochu ostřeji.

• Procesy tréninku jsou dostupné i pro lidi bez herectví
• Využívajících cvičení pro pracovní komunikaci i rodinné konflikty
• Pozornost ke svému tónu a postoji má dlouhodobý dopad na autentickost
• Soustavné opakování malých zmínky vedou ke zmene celkového stylu komunikace
• Nestanovuje chtít být „lepší“, ale pouze více přítomen svému já